Einherjar - skupina historického šermu | Vikingové

tisk  ] einherjar.nipax.cz    [ články | Vikingové ]
 
 ] home [  ] o nás [  ] akce [  ] řemesla [  ] články [  ] galerie [  ] odkazy [  ] kontakt [ 
 ] Původ slova Viking [  ] Objevení ameriky [  ] Living history [  ] Einherjar [  ] Beda Ctihodný [  ] Vikingové [  ] Kopí [  ] Data [  ] Wiki [ 
 

Vikingové

Tento článek byl přejat ze stránek skupiny historického šermu Ragnarök. Naleznete zde informace o původu, životě, vojenství a objevitelských cestách vikingů. A také zmíňku o jejich mythologii.

Skupině Ragnarök tímto děkujeme.

Úvod

Když se řekne viking, každý si představí velkého, neohroženého válečníka s mečem nebo sekerou na dlouhém toporu, chránícího se kulatým štítem. Tato představa mylná není, avšak je nedokonalá. Jak žili, jakým způsobem se plavili, jaké uctívali bohy kromě všeobecně známých Ódina a Thóra (Wotana a Donara)a jakými životními filozofiemi se pravděpodobně řídili ? To jsou otázky, na které bychom chtěli pomocí těchto stránek dát odpověď. Pro úplnost, to my znamená Skupina historického šermu Ragnarök. Vikingská éra začala v 8. století našeho letopočtu a trvala do století 12. Trvala tedy necelých 300 let. Jedním z mezníků byl, většinou násilný, přechod ke křesťanství. Tato doba, byla znamením nájezdů, zpočátku na severní a západní evropské pobřeží a povodí větších řek, posléze však nevynechali ani oblast Středozemního moře a východoevropskou část kontinentu kde se část z nich usídlila natrvalo. Za příčinu těchto expanzí lze považovat domácí politické problémy, nucený exil neprvorozených synů, vyhošťování zločinců a vůdců zbavených majetku, ale také hrozba hladomoru či nedostatek volné půdy. Existují různá vysvětlení tohoto jevu, mluví se také o zpočátku mírumilovných obchodních cestách na nichž zjistili že platit za zboží netřeba, stačí pohrozit ohněm a mečem. Vzhledem k velice vzácným písemným zprávám o Skandinávii, před rokem 1200 nám zůstane tento aspekt zřejmě navždy utajen, a to přesto, že archeologie vnesla světlo do systému opevnění, měst i dalších součástí jejich, nám tak málo známého života. Vikingská doba, je též dobou ekonomického rozvoje, jehož základ tvořilo bohatsví z nájezdů a obchodu. Projevoval se především zakládáním nových měst jako středisek obchodu a řemesel. Tento proces byl,alespoň na území Dánska v pohybu již před začátkem vikingského období.


Původ Vikingů

V období tání ledovců, které opustily území dnešního Dánska 13 000 let před n.l., přišli do Skandinávie první lidé a jak led ustupoval osídlovali novou zemi více na sever.Avšak před 8000 lety bylo Dánsko součástí jednoho kontinentu, který zahrnoval i Británii a jižní Švédsko. Skandinávii příliš často nezahrnoval příliv stěhujících se národů a tak můžeme předpokládat, že první osadníci byli předky těch, kteří žili na tomto území v době vikingské. Před vikingskou dobou a i během ní, probíhalo stěhování lidí z východního Švédska do jihozápadního Finska a k Baltskému pobřeží(dnešní Estonsko, Lotyšsko a Litva.) V 5. a 6. stol.n.l. probíhaly přesuny mezi západním pobřežím Dánska, Norska a východní Anglií. Během samotné doby vikingské došlo k migraci na Faerské ostrovy, Island, Grónsko a severní Ameriku. Arktické a subarktické oblasti Norska zalidnili Sámové (Laponci), etnicky odlišní od jižněji žijícího obyvatelstva. Ti udržovali kontakty s Laponci žijícími ve Finsku a Rusku než se svými jižními sousedy. První Skandinávci byli kočovníci, živili se lovem, rybolovem, sběrem volně rostoucích rostlin a to především na pobřeží moře a břehů řek a jezer které jim poskytovaly dostatek potravy. Stavěli zde také svá dočasná sídliště. Místa pobytu však často měnili a tak se dochovalo kromě nástrojů a zbraní z pazourku a kamene a několika hrobů jen málo dalších nálezů. Tento způsob života trval asi 4000 let a období je známé jako mezolit (střední doba ledová). Následující neolit (mladší doba kamenná) přinesl velké změny, v podobě přistěhovalců z jihu. Spolu s nimi přišel i nový zdroj obživy - zemědělství. Podle všeho se však nejednalo o masovou migraci a tak život starousedlíků - lovců se moc nezměnil. Alespoň do té doby než se zemědělský způsob života uchytil. Poté se stalo stěhování méně častým, úplně však nevymizelo, neboť půdu obdělávali aniž by ji hnojili a tak bylo třeba mýtit další lesy. Tehdejší statky, roztroušené po krajině, nebyly příliš velké, lze tedy soudit že je obývala jen jedna rodina. Pohřební zvyky však dokazují vytváření skupin. Pohřby se konaly ve velkých mohylách, které se stavěly nad zemí z ohromných kamenů (odtud megalitické hrobky). Skládaly se ze středové komory, výšky dospělého člověka a vstupní chodby. Na to vše byla navršena hlína, vrchol byl vyznačen menšími kameny uspořádanými do kruhu. Uvnitř bylo pochováno hned několik jedinců a před vstupními prostory bylo nalezeno velké množství střepů což dokazuje propracované rituály, zahrnující i hostinu a snad i oběti na počest zesnulého, vyžadující účast obyvatel ze širokého okolí. Neolitičtí zemědělci používali pazourku a jiných kamenů k výrobě sekyr, srpů, šípů a ostatních zbraní a nástrojů. Po 2000 letech začalo používání bronzu věštit přechod k době bronzové. Ta začala v Dánsku okolo roku 1800 před n.l.a trvala přez 3000 let. Během ní se rozvinul obchod, což dokazují nálezy ze severní části Skandinávie kam dorazila doba bronzová mnohem později. Obchodovalo se s přírodními materiály, především s kůží, kožešinami, mědí a cínem, nebo již hotovými bronzovými zbraněmi, dovezenými ze střední evropy nebo britských ostrovů. Z tohoto období existuje mnoho nálezů hrobů, pohřebišť a bronzových pokladů nebo pokladů ze vzácných kovů. Ty byly nalezeny, pravděpodobně jako děkovné oběti, v bažinách, močálech, řekách či jezerech.Lidé byli pohřbíváni pod hliněnými nebo kamennými mohylami, v pozdějších stoletích se stával obvyklejší pohřeb žehem. Ostatky se ukládaly v keramických nádobách do tzv. hrobů žárových. Dánsko je bohaté na hroby kostrové, v některých byly nalezeny vyhloubené kmeny dubů, loužící jako rakev. Tam spočívalo oblečené tělo včetně majetku (předměty osobní hygieny, břitvy, pinzety).Mnohdy se dochovalo i šatstvo zemřelého, u mužů jednoduchá pokrývka hlavy, opásaná tunika a plášť,u žen síťka na vlasy nebo čepec a dvoudílný šat. Sídliště té doby sestávala z pravoúhlých obydlí na konci se stodolou nebo přístřeškem pro dobytek některé usedlosti již tvořili malou vesnici. Ženy vyráběly keramické nádoby jichž se užívalo k uskladňování potravin, z bronzu se vyráběli jen zbraně a ozdoby, které vyjadřovaly postavení a bohatství a od konce doby bronzové do prvního tisíciletí před n.l. se z bronzu vyráběly i ostatní předměty. Časté jsou nálezy kovových, bohatě zdobených, rohů, jichž bylo užíváno při obřadech a taktéž bohatě zdobených helmic, štítů a šperků. Vládla zde bohatá a mocná třída která skvělými obětmi usmiřovala místního boha a zároveň okázalým plýtváním upevňovala své postavení vůči soupeřům. Kolem poloviny prvního tisíciletí před n.l. nahradilo bronz při výrobě zbraní železo, které navíc nebylo potřeba dovážet neboť leželo na dnech jezer.

Seveřané se brzy naučili získávat kvalitní železo vytavováním v jednoduchých pecích (ruda nebyla moc kvalitní, osahovala spoustu nečistot). Jejich řemeslná dovednost i rozsah výroby se brzy vyrovnal výrobkům z kontinentální evropy. Doba železná trvala ve Skandinávii asi 500 let. Během ní vznikaly větší statky, ovšem moc se jich nedochovalo, nečetné nálezy byly učiněny převážně v Dánsku. Obživa navazovala na dobu bronzovou, udržel se též zvyk ukládat děkovné dary a oběti do bažin. Nejvíce jsou zastoupeny zbraně, kovové nebo keramické nádoby a zvířata. V Jutsku byly objeveny i lidské oběti. Tito "lidé z bažin" dochovaní ve skvělém stavu, nádherně ilustrují vzhled tehdejších lidí. Je jisté že to jsou oběti rituálů neboť mají svázané ruce a nohy a mnohdy i podříznuté hrdlo. Kyselé rašelinové půdy uchovaly jejich kůži, vlasy i obsahy žaludku a tak se ví že Grauballeský muž pojedl kašovitou stravu, skládající se z ječmene, ovsa, pšenice a několika plevelných zrn,těsně před tím, než mu v prvním století před n.l. podřízli hrdlo. Většinu darů z tzv. římské doby železné tvoří zbraně římského původu a jedná se o kořisti získané v nesčetných šarvátkách. Mnoho mužů se také pravděpodobně nechalo naverbovat do římské armády a po skončení služby se vrátili domů obtěžkáni drahými a luxusními předměty, které si později našli, tedy alespoň některé, cesty do hrobů. Ne všechny nalezené předměty cizího původu se však musely dostat do hrobů touto cestou. Dostaly se do Skandinávie jako dary které si vyměňovali,náčelnické rodiny na obou stranách hranic. Většina běžných předmětů se pak dostala do Skandinávie prostřednictvím obchodu. V Dánsku se vesnice v tomto období začaly množit a i v Norsku byla osídlována další půda. Zemědělství se stalo v Norsku důležitou součástí hospodářství. Například i za polárním kruhem, v malých rybářských osadách, chovali domácí zvířectvo. Změny společenské a politické vedly ke vzniku jednotlivých království,pochopitelně o několik století později. Můžeme se tedy domnívat, že styky s Římským císařstvím v tom hrály svou nemalou úlohu. Nejjasnější důkaz politické centralizace pochází z Dánska, kde se třídy bohatých válečníků staly vládci různých krajů. Jedno z center této skupiny bylo nedávno prozkoumáno v dánském Gudume. Navenek vypadala osada jako běžný statek, avšak po prozkoumání bylo nalezeno množství zlatých kování zbraní, zlatých prstenů a úlomků zlata i stříbra ukazují na výjimečné postavení. Tato osada dosáhla největšího rozkvětu ve 3. a 4. století n.l., osídlena zůstala do století 6. Samo jméno napovídá, že se zde nejednalo o obyčejnou vesnici, v překladu znamená Gudume "domov boha". Další, pouze sezóně obydlené, podobné místo leží na pobřeží u Lundeborgu, či na západním pobřeží Jutského poloostrova, které se jmenuje Danrike. Stěhování národů se Skandinávie dotklo jen málo. Někteří lidé odpluli od západního a jižního pobřeží Dánska a usadili se ve východní Anglii. Další vypluli z jihozápadního pobřeží Norska na západ do severní Anglie. Ve Skandinávii bylo toto období, na rozdíl od zbytku evropy, ve znaku stability a prosperity, vzkvétajícího zemědělství, řemesel i obchodu. Další duchovní centra spojená s tržišti, udržující kontakt s Gudume, Ludeborge či Danrike byla například ve středním Švédsku Helgö a Hovgärden, Högom na severu, či Borg na Lofotech.

Poslední fáze doby železné získala jméno podle mocenského centra ve středním Švédsku (doba Vendelská). Podle bohatých hrobů lze usuzovat, že zde žil již před dobou vikingskou královský rod, což na svou dobu rozhodně není výjimečné. Důležité je že toto a podobná centra dala základ švédskému, dánskému a Norskému království na začátku středověku. Ve Vendelu, v upplandské oblasti, byli pohřbeni vládcové kmene Sveů, který dal později jméno dnešnímu Švédsku. Těla králů byla uložena v lodích a obklopena zdobenými brněními, koňskými čabrakami, skleněnými poháry i nádobím včetně kotlů i osobních věcí na důkaz vysokého postavení. O něco jižněji, na stejném břehu řeky Fyris byl odkryt podobný hřbitov Valsgärde a o 27 kilometrů dál, poblíž jejího ústí v jezeře Mälaren se rozkládá Stará Uppsala, náboženské centrum Sveů s ohromnými pohřebními mohylami. V mnoha hrobech z téhož období a týchž míst však poskytuje nálezy mnohem méně kvalitního zboží, takže je zřejmé, že většina obyvatel si vysoké životní úrovně moc neužila.V této době stojí také za zmínku stavba valu (rok 737) na patě Jutského poloostrova, který měřil na výšku 10 metrů, byl obložen dřevem a před ním příkop z nějž vykopaná hlína posloužila právě ke stavbě valu. Opevnění se táhlo 7 kilometrů na jihozápad od Schleiského fjordu. Nebo Kanhavský kanál na ostrově Samsö asi z roku 726. Prohloubil a rozšířil úzkou šíji na severu ostrva na 11 metrů v délce přibližně jednoho kilometru, aby tudy mohli proplouvat lodě. Šikmé břehy kanálu byly vyloženy dřevem. Všechny tyto činy byly přípravou na rozvoj doby vikingské.


Běžný život

Vikingové, to ovšem neznamená jen válečné výpravy, ale hlavně zemědělství, pastevectví a řemeslná výroba, protože zima je na chladném severu krutá a zlato hřeje jen sporadicky a stříbro zase leží dlouho v žaludku. Začátkem dubna roztál sníh a tak počaly práce na polích.Osíval se oves a ječmen, někdy i žito a pšenice.Součástí jídelníčku byl tedy chléb. Další strava rostliného původu představovala ořechy a různé druhy planého ovoce. Většinou se vše pojídalo v podobě kaší.Podstatnou složku jídelníčku představovalo maso a to jak hovězí, vepřové, skopové či zvěřina tak i tulení a rybí například lososí nebo sledí. Krávy však chovali i kvůli mléku ze kterého uměli udělat máslo a tvaroh,stejně tak ovce ze kterých získáváli navíc i vlnu. Kvůli vejcím chovali slepice. Vejce se však nenacházela jen pod slepicemi a tak bylo běžné sbírat vajíčka hnízdících ptáků na skále nad mořem. Když bylo všeho dostatek, vozily se přebytky do přístavu nebo města, kde se prodávaly, či se směňovaly za jiné důležité věci.(na Islandu třeba dřevo)

Na podzim se shání dobytek z horských pastvin dolů,v horách s ním někdo celé léto bydlel v nějaké salaši (mnohdy však zůstával nehlídán),a s prvním sněhem se ustájí na celou zimu ve stáji, která sousedila s obytnými místnostmi aby zvířata hřála i lidi a otroky, kteří ve stáji spali také. Přez zimu byl čas opravovat staré nástroje, zpracovávat kůže a kožešiny a tkát. Takto to zhruba chodilo na malých dvorcích, ve vesnicích se dělalo více věcí na prodej,nutno poznamenat že většinu práce na velkých dvorcích a ve vesnicích dělali otroci. Ve městech se pak vyskytovali lidé kteří se obchodem přímo živili. Jak jsem již zmínil v úvodu, obchodovalo se skutečně se vším. Od potravin přez nádobí, předměty denní potřeby, šperky, látky domácí i z daleké ciziny a zbraně, až po dobytek a otroky. Na jaře vyráželi muži za obchodem nebo na loupeživé výpravy a tak tyto práce obstarávalo malé množství mužů pro které se na lodích nenašlo místo nebo měli svá nejlepší léta již za sebou, ženy,děti a otroci. I když ti nejsilnější odplouvali na moře společně s muži neboť i tam jich bývalo často třeba a krom toho měli naději že si nějákým smělým činem vyslouží svobodu. Z toho jde vypozorovat že ženy měly v této společnosti své ne zrovna nízké postavení, vždyť chod hospodářství záležel z velké části i na nich.


Vojenství, zbraně a zbroj

Vikingové používali v boji kopí, meč nebo sekeru a dlouhý nůž. Způsobu boje se nedá říkat šerm, neboť něco jako šermířská škola, byť gladiátorská, v severní evropě neexistovalo. Zase nemůžeme tvrdit že by boj byl prost taktiky a nevyužívala se obratnost, ale jen hrubá síla. Na té však záviselo především a tak musel být dobrý bojovník nejen obratný a předvídavý, ale hlavně silný. To však nebyl zase takový problém, protože mladí chlapci z lepších rodin dostávali dřevěný meč zpravidla dřív, než začali chodit a železný hned jak chůzi zvládli.O lepších rodinách mluvím proto, že v chudých rodinách, ne že by na meč neměli (ovšem i takové případy byli), ale proto že v rodině chudé bylo na synovi, aby se po otcově smrti začal starat o hospodářství on, takže jsme se k otázce majetku zase oklikou vrátili. Vikingský meč byl původně bronzový, v době pozdější byl však již železný (podrobnosti viz úvod) Dlouhý byl okolo 110 cm, čepel okolo 75 cm, avšak meče jezdecké mohly být i delší. Délka čepele mohla dosahovat až 90 cm. Tyto čepele jsou však otázkou spíše doby pozdější. Meče bohatších válečníků, náčelníků, králů, ale i obchodníků bývaly, a ty co se dochovaly ještě jsou, bohatě zdobeny a některé z nich byly vskutku uměleckými pracemi vikingských nebo franských mečířů. Meče byly dvousečné, vyvážené asi 10 cm od záštity aby měly pádnost a působily po dopadu těžší zranění.

Záštita měla kulatý nebo oválný průřez a byla oproti evropským mečům velice krátká, kolikrát nepřesahovala čepel ani o 2 cm. S takovýmto mečem šlo jen těžko používat nějakou šermířskou techniku a tak šlo často hlavně o prolomení soupeřova krytu nebo o rozbití štítu a většina obratnosti se vkládala do různých úhybů a úskoků. Čepele skandinávské výroby nikterak nezaostávaly za těmi z jižněji položených zemí. Metoda používaná k jejich výrobě, tzv. vzorové svařování znamenala velkou pružnost a ostrost. Na střed čepele, vykované z měkčí, ale zato pružnější ocele se v ohni přivařil okraj (břit) z ocele tvrdé, která by se sama o sobě zlomila. Toto spojení bylo ideální, meč byl pružný a břit zůstával ostrý. Čepel se pak vyleštila a podélně byl vykován žlábek, který zvyšoval pružnost a nesnižoval pevnost. Meče se nosily v dřevěných pochvách, potažených kůží a vykládaných vlnou.Lanolin z vlny chránil čepel před korozí a ztrátou lesku. Pochva byla zdobena na ústí a na nákončí a to bronzem nebo i zlatem.

Další z hojně užívaných zbraní bylo kopí, které bylo nejúčinější bodnou i vrhací zbraní. Sestávalo se z kovového hrotu s kovovou násadkou a dřevěného ratiště. Kovová část bývala až 50 cm dlouhá a zdobená vzorovým svařováním a bývala vykládána bronzem nebo stříbrem. Většina nalezených kopí však zdobena nebyla. Kopí bylo stejně jako meč odznakem postavení bojovníka. Neodmysliteně patří k vikingskému válečníkovi také sekera. Nebyla však zbraní tolik rozšířenou nebo spíše oblíbenou, nalezeno bylo vlastně jen několik kusů a to převážně v hrobech v západní Skandinávii. Sekera byla většinou nezdobená a vyráběla se prostým přivařením ocelového břitu k výkovku z obyčejného železa. Byla pak nasazena na topor a pevně uklínována. Krásně zdobené sekery byly většinou nošeny pouze na odiv a nebo používány k rituálním účelům. Takováto sekera mohla pravděpodobně též sloužit jako symbol moci a postavení. Jako praktická součást výbavy sloužil jednostraně broušený nůž, používaný v boji zblízka. Byla to jediná zbraň kterou mohl vlastnit otrok, neboť vlastnictví jiných zbraní bylo výsadou výhradně svobodných lidí. Vikingové znali také luky a ty se staly velice oblíbenými neboť se daly použít jak k boji tak k lovu.

Našlo se nepřeberné množství hrotů, ale těla šípů a luky samotné chybí. Stejně jako ostatní věci organického původu se ve vlhké zemi rozpadly.Jeden luk byl nalezen v bažině poblíž Hedeby. Měří 192 cm a je vyroben z pevného, ale pružného tisového dřeva. Meč i sekera, jak je známe od vikingů, jsou zbraně jednoruční a tak se v druhé ruce nosil do boje štít. Štíty se vyráběly ze dřeva převážně lipového a některé byly potaženy kůží. Měly po obvodu kovový okraj a uprostřed puklici která chránila ruku. Štíty měly až 1 m v průměru a tak chránily bojovníka od ramen po kolena. Zdobení bylo prosté, kovové štítky a symboly malované jasnými barvami. Jako další část zbroje sloužila helma kónického tvaru s nánosníkem a maskou, vzadu s kroužkovým závěsem a upozorňuji, bez rohů ! Taková helma se vyskytuje snad jen na několika kresbách a jde o předmět čistě rituální. Rohy na helmě jsou druhá nejméně praktická věc. Ta nejméně praktická je desetikilové závaží. Protože se nacházejí poměrně zřídka, není pravděpodobné, že patřily k běžné výbavě válečníka. Další zbrojí byly kroužkové košile skládající se s desítek tisíců malých kroužků propletených do sebe, nebo zbroje šupinové, zhotovené z kovových šupin navázaných na sebe koženým řemínkem.Soudí se že tyto zbroje se vyskytovaly velice vzácně, to s ohledem na malé množství vykopávek. Já jsem spíše názoru že se používaly po mnoho generací,neboť kroužková košile byla v módě přes 2000 let, donekonečna se opravovaly až se úplně rozpadly nebo se s nimi někdo utopil v moři. Kdo jste se pokoušeli plavat v 15 - 20 kilo těžké zbroji, dáte mi za pravdu, že je jen jediná cesta a to přímo ke dnu. To ovšem nemění nic na faktu že takováto zbroj byla skutečnou vzácností, vždyť ve středověku měla kroužková zbroj cenu několika desítek kusů krav až několika vesnic a ani dnes nepatří k levným záležitostem i když průmyslová výroba drátu ji dost podstatně zlevnila. Nejčastější ochranou proti nepřítelově tnutí byly zbroje ze silné kůže nebo vycpávané vlnou. Ve většině případů se v ohromné mase bojovníků vyskytovali sedláci a rybáři, odvedení aby splnili svojí branou povinnost vůči svému vládci. Ti byli vybaveni stylem co dům dal, jako to bylo ostatně ve všech bojích ve kterých nebojovala jen pravidelná armáda a tak jim musela stačit sekera,kterou používali i na dřevo, luk se kterým lovili a jako zbroj vlastní odhodlání. Většina bitev které se odehrály, by se daly označit jako hraniční nepokoje i když i v těch umírali lidé. Způsob boje byl velice prostý. Dva voje se proti sobě postavily v několika stupech, začli strašit protivníka bojovým pokřikem a vyzývali Bohy aby se v bitvě která má následovat, postavili na jejich stranu a dopřáli jim vítězství. Za tímto účelem se již před bojem skládali oběti bohům války Ódinovi, Týrovi a Thórovi (většinou byla porážena zvířata a dříve zajatí nepřátelští vojáci, jako oběti se používalo též piva a medoviny). Potom zřejmě následovala střelba z luků a po přiblížení se házelo kopími. Následovala zteč muže proti muži a na které straně zůstalo stát více mužů na nohou, tam bylo i vítězství.

Ve francké kronice Annales Regni Francorum se dochoval záznam o tom, že dánský král Godfred Spustošil a vyvrátil roku 808 severoněmecké město Reric. Cituji:"Odvedl s sebou obchodníky a odplul s celým vojskem k onomu přístavu, který se nazývá Sliethorp. Tam zůstal po několik dní a rozkázal, aby hranice, dělící jeho zemi od říše Sasů, byla opevněna valem, jenž by se táhl od východní mořské zátoky zvané Ostersalt až k moři na západě a chránil celý severní břeh řeky Ejderu.Val nechť má jen jedinou bránu, kudy by vozy a koně mohly projíždět tam i zpět. Rozděliv tento úkol mezi své náčelníky, navrátil se král Godfred domů." Konec citátu. Tento mohutný val napříč přez Jutský poloostrov, vedoucí od konce Slieského zálivu na západ, se stal později známý jako Danevirke - Dílo Dánů, jež podnes na mnoha místech vroubí starou jižní hranici Dánska. Danevirke je nejmohutnější památkou svého druhu v severských zemích.

Celá tato soustava valů byla budována po 350 let, od počátků vikingského období až po 60.léta 12.století. Danevirke měl chránit jediný možný přístup do skandinávie po souši a tak na území směrem na sever nacházíme už jen menší obrané náspy. Na otázku, proč nenacházíme podobné valy i jinde na severu odpovídá Bronsted:"Na území skandinávie nebylo podobných valů potřeba a to nikoli proto, že by vikingové žili v míru - to neměli ve zvyku - ale poněvač byly jejich země z vojenského hlediska mocnostmi námořními, dávali přednost utkání na moři". Další valy v oblasti působení vikingů nalezeny byly, nelze jim je však z určitostí přisoudit. Dalším druhem vojenských památek, které nám tu po Vikinzích zůstali jsou opevněné tábory. Prozatím byly odkryty čtyři zvané Trelleborg, Aggersborg, Fyrkat a Odense. Trelleborg se rozkládá na plošině mezi dvěma koryty potoků asi 4 km na západ od Slagelse. Celý prostor kde měl tábor stát byl pečlivě vyrovnán a zbaven proláklin a výstupků. Na místě starého obětiště s několika obětními jámami a se zbytky obydlí, postupovali zkušení stavitelé s matematickou přesností a zjevně podle důkladně připravených plánů. Bez ostychu je můžeme nazvat inženýry.Jednotka míry, jíž užívali byla modifikací římské stopy. Trelleborgská stopa měří v průměru 29,33 cm , zatím co římská měří 29,57 cm. Tuto míru najdeme na všech hlavních rozměrech pevnosti, domy ve čtvercích měří 100 stop, domy v předsunutém pásu 90 stop, šíře valu dosahuje 60 stop a rozměry malých domů ve středu čtverců mají 30 x 15 stop. Poloměr pevnosti činí 234 stopy a ze středu pevnosti k domům v předsunutém pásu je vzdálenost 468 stop.

Tábor sestával ze dvou částí, předsunutého pásu a vlastní pevnosti. Obyvatelé tábora měli snadný přístup k moři a zároveň byli chráněni proti útoku a měli možnost lodě dovléci po říčce až do tábora. Prstencový val, který tábor obepíná, je na jihu a na východě zesílen hlubokým a širokým příkopem. Má čtyři brány vedoucí do čtyř světových stran a ty byly spojeny dřevem vydlážděnými cestami, které se křížily uprostřed tábora a rozdělovaly ho tak na čtvrtiny. V každé z nich pak stály čtyři domy uspořádané do čtverce. Podélné stěny domů byly zaobleny čelní zůstaly rovné.Podle takovéhoto půdorysu vznikla domněnka, že tábor byl vlastně zimovištěm pro mořeplavce, kterým jako střecha sloužila vlastní loď.Stačilo odmontovat hrozivou dračí hlavu a obrácenou loď položit na kůly, které byly přichystané uvnitř domu a po kterých se našly stopy. Každý dům byl rozdělen na tři místnosti.Dveře byly umístěny v průčelí na obou stranách domu, takže se do velké prostřední místnosti chodilo přez malé místnosti na krajích domu, v nichž bývaly vyhloubeny jámy, buď jako odpadní nebo na uskladnění potravin.Možná taky pro přechovávání zajatců.Velká místnost však také mívala své dveře přímo ven,bývala v ní prkenná nebo hliněná podlaha a uprostřed ohniště.Tato prostřední místnost měřila na délku 18 m. Krom těchto 16-ti domů stálo ještě několik budov menších.Strážní domky u dvou bran,elipsovitý dům stojící severně od severovýchodního čtverce a domy náčelníků, které byly umístěny doprostřed čtverců. Na vnitřní straně valu byla po obvodě cesta a val byl zevnitř i vně vystužen palisádou a příčnou i podélnou výdřevou. Každá brána měla za palisádou kamenné obložení a byla opatřena dřevěným stropem. Tyto "tunely" se daly uzavřít dvoukřídlými vraty. V jejich blízkosti se nelezlo několik železných kruhů a velké klíče. Druhou částí pevnosti byl předsunutý pás, vybavený nízkým valem a mělkým příkopem.Na prostranství ohraničeným valem stály paprskovitě rozestavěné domy stejného tvaru jako uvnitř tábora, ale menších rozměrů. Stálo jich zde celkem 13.V blízkosti východní brány hlavní pevnosti byly odkryty dva podobné domy stojící rovnoběžně. Na té samé ploše dál, východním směrem se našlo pohřebiště pevnosti s přibližně 150 hroby. Zde byly nalezeny převážně pozůstatky mužů od 20 do 40 let, dále pak v malé míře kostry žen, dětí a starců. Tři hroby jsou hroby hromadné, v největším z nich bylo uloženo 10 koster. Nenašlo se moc pohřebních darů, v převážné míře různé nářadí a nástroje, také malé množství šperků které pomohly archeologům určit že tábor fungoval přibližně v letech 975 - 1050.Sloužil zřejmě v době kdy král Vidlí Vous dobil Anglii a jeho syn Knut Mocný bojoval v "Bitvě tří králů" na řece Helge v roce 1026. Posádku mohlo tvořit až 1200 mužů a dobu kdy ji přestali užívat neznáme, pravděpodobně nebyla zničena požárem. Aggersborg - je druhým opevněným táborem Dánů a jeho poloha se do značné míry neliší od Trelleborgu. Místo kde stál umožňovalo rozhled daleko do zálivu a na jeho území se rozkládají obdělávaná pole. Je možné se domnívat, že zánik tohoto tábora způsobili roku 1086 severojutští sedláci kteří povstali proti králi Knutovi Svatému, vyplenili jeho tvrz a povstání završili oblíbeným zabitím krále.Zkázu nám vylíčil mnich Aelnoth.

Na rozdíl od trelleborských domů měřily tyto 110 stop a bylo jich zde ve 12 Čtvercích 48 .Poloměr Aggersborského tábora činil 407 stop, vnější průměr Dokonce 960 stop a uprostřed bylo čtvercové náměstí o straně 72 stopy. Nad branami byly vybudovány věže, val byl více pevný a na ochozu opatřen dřevěnou předprsní. Zajímavá skutečnost je že tábor je postaven na místě starého sídliště ve kterém byly domy taktéž ve tvaru lodi. Tato osada byla podle nálezů již několik set let stará, když se započalo se stavbou opevněného tábora. Fyrkat - se podobal Trellebrgu až na to že neměl předsunutý pás. Stál na plochém ostrově a lodě z moře mohly být dopravovány do tábora po říčce Onsild. Hradba měřila na výšku asi 3 m a délka domu (kterých bylo 16) činila 96 stop. Tábor byl vystavěn na konci 10 stol. a měl podle domněnek odborníků shořet za jihozápadní bouře a nebo byl vypálen za selské vzpoury v roce 1086. Odense - poslední z vikingských táborů, ležel na návrší zvaném Nonnebjerg. Ležel na území dnešního města Odense a ví se o něm z nalezené staré mapy města a ta byla ověřena vykopávkami. Jedná se o naprosto stejný typ tábora jako byl Trelleborg a Fyrkat a vzhledem k tomu, že stál nedaleko kostela kde byl zabit Knut Svatý je nanejvýš pravděpodobné že byl zničen za stejných okolností jako tábory Aggersborg a Fyrkat. Možná že budou v Dánsku nalezeny další pevnosti, které mohly sloužit Svenovi a Knutovi jako opěrné body obsazené jejich družinou. Pevnosti byly rozmístěny velice důmyslně, aby mohly sloužit na pozemních i námořních cestách jak vojsku tak ostatním. Říci kde vikingové získali vědomosti tolik potřebné ke stavbě pevností není jednoduché. Například na švédském ostrově Oland byla nalezena tvrz zvaná Ismantrop, která vznikla v 5. století a má 9 bran. Je kruhového tvaru a uvnitř stojí paprskovitě rozestavěné menší domy. Avšak tato stavba je natolik primitivní, že není možno ji srovnávat s pozdně vikingskými pevnostmi. Ani na území dnešního severního Německa či Anglie nenalézáme žádné stavby z mladšího období takové dokonalosti.Tyto znalosti získali Dánové na svých objevitelských výpravách buď v západořímské říši, v Byzanci nebo v arabském světě. Římské a potažmo Francké tábory byly zásadně pravoúhlé, odtud tedy čerpat nemohli a jediným pojítkem je římská stopa. To je ovšem jen technický prostředek. Dále uvažme původ arabský. Vědci skoumající orientální kruhové pevnosti a spojitosti s trelleborským stavebním uměním však tuto možnost označují za vágní, neurčitou a vzdálenou. Zbývá tedy byzantská oblast, která nebyla pro skandinávce tak vzdálená jak by se zdálo. Od konce 10.století byli vikingští válečníci najímáni do gardy Byzantského císaře v Konstantinopoli a mezi zeměmi existovalo živé spojení.Zvláště nutno připomenout, že na půli cesty mezi nimi leží vikingy založené město Kyjev.Hradby města Hedeby odborníci po prozkoumání srovnávali s opevněním Konstantinopole. Také sporné stáří tábora Aggersborg nám napovídá. Nejzastávanější teorie je, že byl vystaven za vlády krále Hardaknuta (1035- 42),Magnuse Dobrého (1042-47) a Svena Estridssona (1047-76).Tím se dostáváme k jádru věci a totiž, že mince ražené za těchto panovníků nesou stopy byzantského vlivu.Například Sven Estridsson se nechal na mincích zpodobnit zcela ve stylu Byzantských císařů. Je tedy zřejmé, že pevnosti projektovali zajatí byzantští inženýři.


Objevitelské cesty

Nejranější styky s pevninou byly mírové a objevují se jen výjimečné zprávy o dobyvatelských cestách.Tyto obchodní cesty kopírují také misionáři. První z nich Willibrord přišel do Dánska okolo roku 700 z Utrechtu. Pak, až na samém počátku devátého století, přichází velká expanze na sever a to z Karlovy říše.Labe se stalo hranicí a bylo zřejmé že se Karel Veliký na Labi nezastaví. Dánsko se tak ocitlo v přímém nebezpečí a jedině hrdinný a dnes už mýtický král Gottfried se nespokojil s vydrancováním města Reric a pokračoval v drancování celého pobřeží, které ovládal Karel Veliký.Tamější kupce přesídlil do nového centra Sliesthorpu a opevnil ho.Roku 810 napadl Gottfried Frísko s flotilou čítající 200 lodí a přemohl dobře organizovanou karlovu obranu. Pak požadoval zaplacení daně 100 liber ve stříbře. Karel Veliký umírá roku 814 a zanechává zemi i s obranným mechanizmem v pohotovosti svému synovi Ludvíkovi. Ten se o obranný aparát staral zřejmě dobře, neboť mezi lety 814 až 833 jsou pouze dva záznamy o vikingských vpádech. První z roku 820, kdy se 13 lodí pokusilo dobýt Flandry, ale odtáhli s nepořízenou a druhý, když v témže roce roce zaútočili na Seině, avšak i odtud byli vyhnáni.Tato Ludvíkova fungující taktika obrany vikingy nadlouho přesvědčila že útočit zde je marné. Až teprve vnitřní rozvraty v zemi a následné ochabení obrany jim umožnili vrhnout se na nesmírně bohaté město Orestad. To bylo roku 834 a pokračovalo to závažnými nájezdy na Francké pobřeží.Roku 842 vedl jistý Asgeirr první Dánskou flotilu na Seinu a byl vypálen Rouen a okolí až k st.Denis, další rok Quentowic a Nantes, tenkrát přeplněné poutníky k oslavě svátku jana Křtitele. Na ostrově Noirmoutier si vikingové zřídili první známé zimoviště a obchodní tepna, která tam v okolí byla, fungovala dál.Po Ludvíkově smrti si panství rozdělili jeho synové.

Karel Holý na západě a Ludvík na východě. Lothar, nejstarší dědic který se rozhodl použít v nerovném boji proti bratřím právě tyto dobyvatele, daroval Haraldovi a Rorikovi Walchern, což byl první krok k Rollovu panství v Normandii. Harald byl asi uchazečem o Dánský trůn, byl pokřtěn roku 826 a za odměnu dostal Rustringen. Roku 845 vyslal král Horek flotilu o šestistech lodích která vypálila Hamburk. Dalších 120 lodí, které vedl Ragnar, opustilo přístav téhož roku a jalo se rabovat na Seině. "Množství lodí vzrůstá, nekonečný proud vikingů je neustále mocnější. Všude jsou křesťané obětí masakrů, pálení a drancování.Vikingové uchvacují vše, co jim stojí v cestě, a nikdo jim neodolá. Zmocnili se Bordeaux, Périgueux, Limoges, Angouléme a Tolouse.Angres, Tours a Orléans jsou zničeny. Nespočetné loďstvo proniká dále po Seině a rozsévá zkázu po celé zemi. Roen leží v troskách, vydrancovaný a spálený. Paříž, Beauvais a Meaux jsou dobyty, mocná pevnost melunská srovnána se zemí, Chartres obsazeno, Evreux a Bayeux vypleněny a ostatní města v obležení. Jen málokteré město, málokterý klášter zůstal ušetřen. Všichni prchají a nemnozí jsou ti kdož říkají: "zůstaňte a bojujte za naši zemi, naše děti a domovy!" Sváří se ještě ve své zaslepenosti, penězi vykupují to, co by měli bránit mečem a království křesťanů ponechávají záhubě." Tolik Ermentarius z Noirmoutier v šedesátých letech devátého století. Patrně však trochu přehání neboť se nám dostává i zpráv z obležené Paříže, kde vikingové narazili na srdnatý odpor.Bylo to roku 886 a líčí ho jistý Abbon. "Město se chvěje, znějí polnice a zdi se ztápějí v záplavě slz, celý kraj běduje a od řeky se ozývá troubení rohů.Kameny a oštěpy létají vzduchem. Naši mužové vydávají hluboký válečný pokřik, jenž Dánové opětují. Náhle se otřásla země - to když se zřítila věž. Statečně bojující posily se snaží proniknout k těm, kteří sténají ve věži, ale nadarmo. Ovšem ještě častěji než bojem se nebezpečí jež hrozilo ze strany vikingů, řešilo nám velice známým prostředkem, tj. penězi. Nutno ovšem přiznat, že ražba mincí nebyla natolik rozšířená, aby se to jimi dalo vyřešit bezezbytku a tak hlavní součástí každé platby byly stříbro a naturálie. Tento poplatek se nazýval danegeld. Je znám především z Anglie, avšak ve Francké říši ho bylo užíváno dřív. Řešili jím i spory vikingové mezi sebou na obsazených územích. Většinou se totiž jednalo o malé armády dobrodruhů a jen některé vedl nějaký z panovníků. Například když Björn začal plenit roku 857 Paříž, došlo ke střetu zájmů s králem a posléze i s Waldenem. Ten zašel ke králi a nabídl mu že za 3000 liber stříbra Björna dostane pryč.Když Waldenovi muži dostali od Karla Holého zlato a stříbro, Björnovy muže skutečně porazili a získali prý dalších 6000 liber stříbra jako kořist.

Karel Holý pro tyto prostředky však nesahal do svojí pokladnice, nýbrž je získával od lidu v podobě speciálních daní. Tento trend trval až do roku 926. Danegeld byl vybrán celkem 13 krát a bylo vybráno asi 39 700 liber stříbra. Nájezdy opadly až v roce 892 kdy vypukl hladomor a tak až do roku 896 se vikingové soustředili spíše na Anglii. Za několik let poté se na scéně objevuje Rollo, který se svými muži hledal spíš půdu než kořist. Roku 911 mu Karel Prosťáček postoupil Normandii, tak jako jiným baronům, avšak zde s jistými výhradami. Rollo prokázal Karlovi věrnost,ale nový král Rudolf musel roku 926 po dohodě s Normany opět zaplatit známý danegeld. Rok po svém příchodu do Normandie se Rollo, náčelník vikingského kmene, nechal pokřtít. Bylo to roku 912 a vzhledem k blízkosti franckého a německého císařství byli seveřané ovlivněni kontinentálními trendy které byly tolik odlišné od jejich způsobu vlády.Přesto je však převzali velmi rychle, hlavně tedy Rollo. Stal se silným vládcem a jeho nástupci si toto postavení dokázali podržet. Z této doby nejsou zprávy o Thingu, ani jiné právní praxi. Pro posouzení způsobu jakým Rollo uchopil moc, uvádím příklad sedláků, kteří okolo roku 1000, svolali shromáždění za účelem volného užívání lesů, jezer a vodních toků. Vévoda Rollo dal příkaz hraběti Rudolfovi, svému strýci, aby sedláky pochytal, usekl jim ruku a nohu a pak je takto zubožené poslal domů, aby tam sdělili, komu vody a lesy skutečně patří. Nikde není zpráva o tom že by to byli výlučně domorodí sedláci, pravděpodobně šlo o sedláky franské i severské. Stejně tak jako všude na světě, kde se vikingové zdrželi déle než na oběd, zanechali po sobě památky v podobě místních jmen. V normandii jsou tato jména jak dánského, tak norského původu. Jednou z mnoha otázek které zůstávají je, jakého byl Rollo původu. Stejně tak jako zde jsou místní jména dánská i norská, Mladší skandinávské prameny jej označují za Nora, starší Franské, oproti tomu za Dána.


Mythologie

"V úsvitu věků
jen Ymi vlál,
nebylo moře
ni mohutných vln,
nebyla země,
ni nahoře nebe,
jen pustá, bez trávy
zela propast."

Takto praví o době před vznikem světa Vědmina píseň. Tato propast se v Eddě nazývá Ginnungagap (zející propast, propast propastí) a na jednom ze dvou konců tohoto prázdného prostoru se nacházel Niflheim (domov mlhy).V této zemi vládla mlha, zima a temnota. Ze studny Hvergelmi (kypící kotel) tady vytékalo dvanáct ledových proudů Élivág, z nichž vznikl první život. Naproti na jihu se rozkládal ohnivý Múspellsheuim (zánik světa ohněm) a v něm vládl ohnivý obr Surt (černý). Jedovaté kapky z ledových proudů Élivág začaly tát v žáru Múspellu a tak vznikl život - praobr Ymi.Ten se živil mlékem prakrávy Audhumly, která vznikla táním prajinovatky. Jednou, když se obr napil a usnul, v jeho levém podpaží se narodili muž a žena. Jeho nohy pak spolu splodily syna. Odtud pocházejí obři, jejich svět se nazývá Jötunheim (svět obrů) a leží na východě. Od světa lidí ho oddělují řeky a železný les. Ještě dříve před tím však kráva Audhumla (symbol země) lízala ledové kry a prvního dne vznikly z ledu vlasy, druhého dne hlava a třetího dne již celý vysoký a silný muž, jenž dostal jméno Búri (otec sploditel).Tento zplodil ze sebe sama syna jménem Bör, který si vzal Bestlu,dceru obra Böltora (Bölthorn - trn neštěstí) a spolu měli tři syny - Ódina, Viliho (vůle) a Véa (svatyně). Ódin je nejdůležitější, neboť Vili a Vé jsou odrazem jeho ducha. Tito tři bohové jsou prvními bohy na světě a žijí stejně jako lidé. Zovou se Ásové.

Created by CSC s.r.o. | hosted by nipax.cz zpět | nahoru | tisk | kontakt ] Nipax.cz [